Jak jsme vezli psa do Ameriky

Dobrá zpráva, pokud chcete cestovat do USA se psem — je poměrně jednoduché splnit podmínky.

Ta blbá je, že najít vyhovující let je noční můra. Aspoň pro nás teda byla.

Začneme tím jednodušším.

Pes do Ameriky potřebuje:

• Evropský pas zvířete v zájmovém chovu (takovou tu A5 průkazku, ve které má očkování)
• Aktuální očkování proti vzteklině (pro šťastný život tady jsou dobrý ještě další věci, ale nejsou povinný)
• Potvrzení veterináře, že je zdravý (žádný extra papír jsme nedostali, měl jen razítko v pase), ne starší než týden
• Přepravku (schválenou IATA, tedy Mezinárodní asociací leteckých dopravců) ve správné velikosti

Náš pes má 11 kg, zhruba 25 lb, ale má dlouhý nohy a uši nahoru, takže jsme skončili s tou největší. Ani uši se ve stoje nesmí dotýkat stropu, pes si v kennele musí lehnout a otočit se. Psa ani přepravku na letišti nikdo nepřeměřoval, jen jsme místopřísežně přísahali (rozuměj podepsali papír), že přepravka vyhovuje všem požadavkům. Podle některých historek vás ale můžou poslat koupit větší (nebo menší) přepravku přímo na letišti, takže na to pozor.

Překvapilo mě, že podle formuláře KLM, který nám dali podepsat na letišti, měl mít v kennele dvě misky, jednu na vodu a jednu na jídlo, i když jej po cestě nikdo krmit nebude — no, fajn, že člověk dostane ten papír na letišti před odletem a ne třeba týden dopředu mailem. Misku měl jen jednu a všem to bylo fuk, ani tu vodu mu podle všeho nikdo po cestě nedolil. Dvě dávky krmení měl nahoře v úložném prostoru přepravky, najíst po cestě ale taky nedostal (což bylo dobře).

Jak probíhala cesta:

Letěli jsme z Vídně s přestupem v Amsterdamu (2 hodiny).

KLM tvrdili, že na letišti musíme být nutně 3 hodiny před odletem, ani o minutu později. No, 3 hodiny před odletem se na check-inu sice začalo něco dít, ale paní na přepážce mi oznámila, že check-in otevírají 2 hodiny před odletem a hotovo.

2 hodiny před odletem (stepovali jsme ve frontě jak největší nedočkavci spolu s naší uječenou krabicí) se přepážka otevřela, dostali jsme různé papíry k podpisu a vyplnění, polepili nám přepravku veselými nálepkami (například “touto stranou nahoru”) a poslali na jinou přepážku, kde řeší nadměrný náklad. Tam nám odebrali přepravku a vrátili psa s tím, že se máme vrátit tak za půl hodiny. Přepravku mezitím projeli rentgenem.

Za půl hodiny jsme se vrátili, dali do přepravky psa, oni ji zapečetili a projeli rentgenem ještě jednou i s ním. Nikdo ho neprohmatával (což se nám hodně ulevilo, pokousanej celník není většinou šťastnej celník), rámem nešel, nikdo s ním v podstatě neinteragoval. Pak už jsme ho viděli až v Houstonu. V Amsterdamu jsme ještě letmo zahlédli, jak do letadla nakládají přepravku, ale nebyla to ta naše.

Hned po nástupu do obou letadel jsem se ptala letušky, jestli mi může potvrdit, že je pes na palubě. Jednou mi to potvrdil hned sám kapitán, který stál vedle a dotaz slyšel, podruhé mi letuška přišla před startem říct, že je všechno ok. Prý ho může jít po cestě i zkontrolovat, ale o to jsme nepoprosili.

Někdo mi tvrdil, že mohou v cargo holdu cestovat jen dva psi, ale s Taošem letěli na obou letech další tři. Tak asi letadlo od letadla? Každopádně je fakt dobrej nápad zajistit psovi místo v letadle hodně dopředu.

A tím se dostáváme k té nejzábavnější části.

Jak vybrat let:

Uf, no. Já nevím. Bez mučení přiznám, že nám s tím nakonec pomohla až agentura. Chtěli jsme ideálně přímý let bez přestupu, klidně do vzdálenějšího města s tím, že dojedeme autem. Nakonec jsme letěli s KLM s dvouhodinovým přestupem v Amsterdamu a byl to veskrze příjemný zážitek. Ráda se ale podělím o některé perličky, na které jsme naráželi ve snaze vybrat ten nejlepší let. Nakonec bychom bývali byli brali i let na sedmihlavým drakovi.

• Na jih USA by nám psa v létě nepřepravili kvůli vedrům. Letíme v lednu, hurá.
• Do San Antonia se dá z Prahy nebo Vídně dostat jen s dvěma přestupy a změnou dopravce, takže raději poletíme do Houstonu a zbytek dojedeme.
• Nejblíž se do Houstonu napřímo lítá s Lufthansou z Frankfurtu a ten je 8 hodin autem. Lufthansa má navíc code-share s United a ti od doby covidové zvířata nepřepravují vůbec. Je celkem jedno, jestli bude pes 8 hodin v bedně v autě, nebo v letadle, plus jak bychom se tam asi dostali? Fajn, poletíme s přestupem.
• Další aerolinie nepřepravuje psy určitým typem letadla, protože ten nemá cargo hold. Toto letadlo létá jen určité trasy (samozřejmě zrovna ty “naše” po Evropě, které potřebujeme) a jen od ledna do května (jupí, tak to jsme se skvěle trefili).
• Na přestup na CDG v Paříži musíte mít minimálně 3 hodiny. Odpadá tedy možnost Air France, kteří nabízejí trasu s pouze hodinovým přestupem.
• S jiným dopravcem se psem pro změnu v Paříži přestupovat nesmíte.
• S další aerolinkou nesmíte mít nikde přestup delší než 3 hodiny. Co kdybychom přestupovali v Paříži? Hlava XXII.
• V této fázi jsme zvažovali i poslat psa jako náklad. Nechali jsme si to nacenit a poslat samotného psa by vyšlo úplně nastejno, jako letenka pro člověka+psa (příplatek za psa byl na téhle trase 80 eur z celkové ceny letenky 1500 eur). Tak to taky nebude ono.

Nakonec za nás tuhle noční můru vyřešila agentura Orbix, která se stará o dopravu zaměstnanců MUNI, a navrhla nám několik možností. Děkujeme, jinak bychom asi zůstali doma.

A jak je to tady?

Po příletu jsme čekali 3 hodiny ve frontě na imigračním (my, ne pes). Bylo to fakt na houby, protože jsme věděli, že je pes někde zavřenej v kleci úplně zbytečně a jestli se do ní nevykadil doteď, tak s každou minutou stoupá pravděpodobnost, že se to stane. Ve zkratce, Houston jako port of entry fakt nedoporučujeme. Nakonec jsme se dočkali, do země nás pustili a šli jsme si pro psa. Imigračnímu úředníkovi jsme rovnou řekli, že cestujeme se psem, a ten nám zavolal jiného, který nás dovedl na správné místo.

Proces vyzvedávání psa byl zvláštní, napřed nás pustili pro kufry na pás a pro psa k nadměrným zavazadlům (jen jednoho z nás a pod dohledem, pořád jsme byli v celní zóně). Psa nám nedovolili vyndat z přepravky, nakonec z ní vystoupil až u hotelu, kde jsme první noc spali. Na celním jsme jen řekli, že s sebou máme pytel granulí (neotevřený), ale nic nekontrolovali, kufry projely rentgenem. Do pasu se podívali jen nám, psí pas nezkoumali. Pes se nepoblil, nepokadil, nepočůral, řval z krabice na celníky a vypadal v dobrým stavu. Dohromady strávil v přepravce asi 20 hodin.

Jo, a bacha, ta přepravka z vozíku na zavazadla fakt dost klouže, je dobrý ji zatížit kufrem (nám samozřejmě spadla i se psem).

No a po dvou týdnech tady máme za sebou máme první návštěvu veterináře, protože jeho jméno je neopomenutelná položka jak pro bydlení, tak pro pojištění psa.

Nenapadlo nás, že v Texasu je velké riziko srdeční červ, takže jupí, pes dostal píchanec za asi trojnásobek ceny než doma. U veterináře to bylo vůbec divný, doktorka ho z celé hodinové návštěvy viděla asi na pět minut a jinak ho viděli a sahali na něj dohromady 4 lidi (plus paní recepční). Pro našeho sociálně nezdatného psa fakt lahoda. Paní doktorka nám ve svých 5 minutách neopomněla říct, že “he’s a little difficult” — v překladu, že je to s ním trochu náročnější (rozuměj: je naprosto nemožnej), a že takovej už zůstane a že jestli budeme mít děti, tak to s ním budeme mít těžké… no, díky, paní doktorko, fakt jsem nepotřebovala letět přes oceán kvůli vašemu názoru (a tohle už víme sami). No nic, zaregistrovaný je, protičerví píchanec mu vydrží rok, tak snad už tam s ním nebudeme muset. První návštěva vyšla na 250 dolarů (uf).

Dneska se jde seznámit s potenciální paní na hlídání a v pátek se jdeme podívat na cvičák.

Jako doma.

D